V každém zlu je i něco dobrého

Patří k našemu přesvědčení, že v každém zlu je i něco dobrého. Záleží na člověku, jestli to objeví, zhodnotí, pozná tuto výzvu a hodnotu, která někdy může být i překvapivě vysoká. I my musíme být současné pandemii v jedné věci vděční. A to v tom, že mnohým pomohla prohloubit důležitost mše svaté a, především, přijímání. My víme, že Církev vždycky požadovala, aby se věřící katolíci zúčastňovali každou neděli mše svaté, ale mnozí věřící to nerespektovali, až úplně odpadli. Někteří se to snažili nahradit čtením Bible, čtením teologických knížek a textů, dokonce i modlitbou... Je to dobré, ale to nestačí. To můžeme dělat doma také, a přece toužíme po mši svaté, po společné mši svaté. Proč? Je to jen nějaký zvyk a může se to nahradit zbožnými texty? Ne, nejde to. Proč? Protože při mši svaté se osobně setkáváme se živým Kristem, přijímáme ho do svého nitra... spojujeme se s ním. Jde o spojení fyzické, které je pro křesťana zásadní. Takto budeme jednou (doufáme) s ním komunikovat v nebi. Podle příslibu Ježíše Krista na konci věků všichni vstaneme z mrtvých i fyzicky, tedy tělesně. Naše tělo proto nemůže být podceněno. Musíme věnovat maximální pozornost Božímu Slovu, a to nejen obsahu jeho poselství, ale i jeho fyzické osobě. Současná kultura mu však věnuje minimální pozornost. Dokonce i ti, kteří se hlásí ke katolické Církvi, to často nepoznají a neuvědomují si to. Až covidová pandemie mnohé z nás k tomu přinutila obrátit pozornost. Uvědomili jsme si, že do kostela nechodíme jen z nějaké povinnosti, ale osobně se setkat s Pánem. To nikde jinde v této formě není možné. Modlitba, Písmo... jiné formy nám pomáhají, přivádějí nás blíž k Ježíši, ale osobně se s ním setkat můžeme jen na mši svaté a v eucharistii. Toto vědomí bychom měli prohlubovat a považovat to za dar Boží v této pandemii. 

Monitor: roč. XVII., č. 23; 29. 11. 2020