Spojitě navazovat

Vše, co se děje ve světě, a to jak v oblasti lidského poznání a technologií, tak i v oblasti duchovní kultury a vědy, spolu souvisí, platí pro ně stejné zákonitosti. Ne vždycky je to ihned zřejmé, ale postupně se to objasňuje. Jednou z těchto oblastí je analogie, nacházení analogických dějů mezi některými oblastmi, které bychom neměli podceňovat. Například, dnes je obecně přijímaný proces prohloubení fyzikálních zákonů v oblasti mechaniky, který byl objeven jen před sto lety. Einsteinova relativistická fyzika nepopřela Newtonovy pohybové zákony, ale je jen zpřesnila, posunula dál, doplnila. Něco může platit jen tehdy, když se staví a opírá se o to, co bylo známé dosud, a to potvrzuje. Jinak hrozí upadnutí do omylu a může to skončit až v bludu. Evidentním znakem bludu je vždycky to, že buď popírá a nebere v úvahu všechno - nebo skoro všechno - co bylo předtím, a chce vytvořit něco úplně nového a "nezávislého", například, novou společnost (nebo "novou teologii"). Příklad nepodařené stavby nové "komunistické" společnosti, která zavrhla podstatnou část své historie a svých zásad, může být v tomto směru pro nás dost poučným a výstražným příkladem. K něčemu podobnému - mám obavu - jako bychom směřovali i v dnešní době. To, co bylo předtím, jak se žilo křesťanství ještě před pár lety, se nebere (nebo málo bere) v úvahu. Ale z dějin Církve je nám známo mnoho případů hereze, která chtěla všechno to, co bylo v křesťanství ze židovství, tedy to, co bylo před křesťanstvím a z čeho křesťanství vyrostlo, vyloučit. Byl to, například, tzv. markionizmus (Markión 100 - 160). A skončilo to ve slepé uličce. Žel, i dnes na nás nejednou doléhají snahy o to, abychom se nepozorovaně zbavili své minulosti, svých kořenů, a tím i své budoucnosti. Když totiž chybí nějaké stavbě základy, nedá se stavět. A když se i něco postaví, tak se to za chvíli zboří.

Monitor: roč. XVI., č. 13; 30. 6. 2019