Snížená propustnost duše?

Ještě poměrně nedávno většina lidí považovala Boží existenci a její působení za jistější než cokoli, čeho se mohou fyzicky dotknout. V posledních staletích se tato jistota drolí, rozkládá a člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama. Jedním z důsledků je i stále zvyšující se počet duševních nemocí v poslední době. Tuto jednu jistotu nahrazuje množstvím částečných "jistot": že budu zdravý, protože to zvládnou lékaři, že budu sociálně zajištěn, vždyť jsem pojištěn, že nebude válka, protože mocnosti se to neodváží rozpoutat, zničilo by to i je... Co to způsobilo? Nejsou to jen nejisté a velmi krátkodobé náhražky? Podobnost s tímto procesem lidské mentality můžeme najít i v přírodě, například, v stavu a vývoji hlubších zásob spodní vody. Vždyť relativně dost prší, a přece spodní vody stále klesají. Hydrogeologové si stěžují, že dešťová voda na povrchu rychle odtéká a velmi málo toho vsákne hlouběji. Půda je v důsledku moderní techniky často udusaná a tvrdá, její propustnost se v posledních desetiletích a stoletích významně snížila. A tu můžeme najít analogii i s naším duchovním stavem, i se stavem naší společnosti a mnoha mladých lidí. Oni se dokážou rychle pro něco nadchnout, ale jejich víra nepronikne moc hluboko, zůstane na povrchu a za chvíli je snadno nahrazena jinou pěknou věcí. Čím to může být způsobeno? Naše hlubší rozměry ducha jsou jakoby zabetonované. Chráníme se co možná jakékoli oběti, bolesti, námahy, sebezapření, kříže... Často si ani nevzpomeneme na to, co Ježíš požaduje od těch, kteří ho chtějí následovat... Neuvědomujeme si, že naši duši zjemňuje, kypří, vytváří ideální propustnost do hlubších vrstev duše právě dobrovolná a z lásky přijímaná oběť a sebezapření... Příkladem mohou sloužit mnohé vícedětné rodiny a jejich matky a otcové. Každý si určitě vzpomene i na některé své osobní zkušenosti v této oblasti.

Monitor: roč. XVII., č. 13; 28. 6. 2020