Být svatý
V minulých dnech mnozí z nás měli starost o to, jak dopadne v očích nejvlivnějších světových masmédií konference biskupů, předsedů biskupských konferencí z celého světa, o otázce zneužívání nezletilých katolickými kněžími... Podle toho, jaké ohlasy se po konferenci k našim věřícím dostaly, jejich reakce byla prý zklamání. Je užitečné si položit otázku: Kvůli čemu je tady na světě Církev? Kvůli tomu, aby světská a většinou nekatolická a ateistická média byla s námi spokojená? Myslím, že si to z věřících skoro nikdo nemyslí. Takže to by nás ani nemuselo moc trápit. Co nás má trápit, co má trápit každého věřícího katolíka, je otázka naší vlastní nedokonalé svatosti, že ještě nejsme svatí, jak to Ježíš od nás požaduje. Protože vše ostatní na tom závisí a s tím souvisí. "Buďte svatí, neboť já jsem svatý" (srov. Mt 5,48). Mnozí považují za pochvalu, chloubu, když řeknou před ostatními: Já ale nejsem žádný svatý. Proto nás nemusí příliš trápit ani to, jestli Církev je více kritizovaná (v očích světa), nebo méně, nebo jestli je chválená. Co nás má trápit, je to, zdali žijeme v souladu s Boží vůlí, s učením svaté Církve. Můžeme, pokud jsou k tomu relevantní důvody, snad kritizovat skutky některých členů Církve, ale ne Církev. Ona je svatá za každých okolností, protože její svatost se zakládá na Ježíšově svatosti, a ne na naší. My se můžeme jen k Jeho (Její) svatosti připojit, z ní čerpat, ale nemůžeme nic přidávat ani odebírat. Můžeme ji šířit, ale nemůžeme ji zvětšovat, ale ani zmenšovat. Můžeme jen svou malou svatostí bránit mnoha lidem, aby se její svatostí posvěcovali, aby z ní čerpali. A to není nic malého, to je závažná věc, která bude mít závažné slovo při rozhodování o naší budoucnosti na věčnosti.
Monitor: roč. XVI., č. 6; 24. 3. 2019