Harmonizovat city a rozum
To, co lidi zásadně (nejen stupněm) odlišuje od vyšších savců, je rozum. Teoreticky, všechno mohou mít lidé společné nebo podobné s některými zvířaty, jen rozum a svobodnou vůli (řízenou i rozumem) ne. Je to známé, ale nezaškodí si to, zvláště v dnešní době, připomínat. Když si lépe všimneme toho, k čemu jsme vědomě, nebo i podvědomě vedeni v současné kultuře, zjistíme, že je to snaha podřídit rozum citům, a ne harmonizovat city s rozumem. Tam, kde převládají emoce, tam vždycky hrozí reálné nebezpečí nějakého zlomu, pádu či, dokonce, neštěstí. Optimální stav spočívá v tom, abychom je drželi v rovnováze, a to tím, že na prvním místě to bude rozum, který bude řídit (i když ne absolutně) city a pudy, a ne opačně, a city budou rozumu poskytovat zpětnou vazbu. Jinak hrozí, že upadneme do iracionálních životních postojů. Druhá božská osoba, Ježíš Kristus, který se vtělil na tomto světě před dvěma tisíci lety, a ve všem se lidem připodobnil kromě hříchu, to žil tímto způsobem. Měli bychom stále hledět na Něj a z Něj si brát nejen vzor jako z dokonalého člověka, ale i sílu (ze svátostí), abychom to dokázali. My, křesťané, se neřídíme jen takzvaným přirozeným rozumem (někdy už jen to by byl veliký úspěch), který není neomezený a často selhává, ale doplňujeme ho zjevením, které zodpovídá našim nevysloveným a nevyslovitelným touhám... Slovem Božím i tradicí. Je evidentní, že náš rozum je nekonečně přesahován už jen při pomyšlení na náš nevyhnutelný konec na tomto světě, nebo třeba i jen na lásku k nepřátelům... Uvědomujeme si, že kdybychom se důkladně řídili pravdami křesťanství, žili bychom sice ne bez křížů, ale určitě spokojeněji, a s větší radostí se připravovali nejen na jednotlivé lidské okamžiky, ale především na ten nejdůležitější okamžik naší pozemské existence.
Monitor: roč. XVI., č. 4; 24. 2. 2019