Ne jen subjektivní pravdě
V této rozbouřené době, kdy se ozývají rozmanité názory pro i proti, není vždy lehké se v nich orientovat. Jeden se přidá - mnohdy jen v důsledku povrchního poznání - na jednu stranu, a druhý - z podobného důvodu, ale v opačném gardu - na opačnou, a ten třetí zůstane indiferentní, je mu to jedno. Co s tím? Problém může být v tom, že jsme si zvykli hodnotit věci jen na základě svých poznatků, svého poznání. To často považujeme - v důsledku naší současné antropologie - za zásadní a nejdůležitější. To, co já vím, to co já považuji za důležité, to je i současně pravda. Nezamýšlíme se nad tím, že to někdy může být i jinak. Často nemám v sobě dost pokory přiznat, že se mohu i mýlit. A že nejednou je tomu tak. Stačí si objektivně prolistovat dějiny myšlení a dějiny událostí. Co s tím, jak se dopátrat objektivní a jisté pravdy? Tento problém není nový, nevztahuje se jen na dnešní dobu, ale táhne se celými dějinami lidstva. A tu se nám nabízí odpověď už dva tisíce let. "Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6). To zjistilo už množství lidí a žili podle toho. Nikdo z nich nebyl nikdy zklamán ani zahanbený. Ale vždycky je tady síla, která by nás od něho chtěla oddělit a staví před nás a proti němu svět se svou omezenou krátkodechou logikou. Držme se principu, který používali mnozí křesťanští myslitelé (Tomáš Akvinský, Jacques Maritain, Jean Guitton...): "Rozlišuji, abych mohl lépe spojovat." K tomu musíme mít jasná pravidla a zásady; nejen co dělat, ale i proč to dělat. Odhalovat skryté egoistické důvody, které nejsou v souladu s Kristovým učením, a vnášet do světa jeho příkaz vzájemné lásky. Zjistíme s překvapením, že najednou všechno začne nacházet své pravé místo, začnou se řešit mnohé "neřešitelné" problémy. Najednou shledáme, že už nejsme sami, ale máme stovky bratrů a sester.