Touha po věčnosti
Čas není něco neutrálního. Čas
urguje, naléhá... Jde stále dopředu. Není v našem vlastnictví, ale byl nám dán,
abychom ho proměnili na hodnotu, která pak může posloužit, posunout lidi k dobrému. Využijme čas natolik, aby se co
nejdřív a na mnoha místech začaly plnit Boží plány naší spásy. Bůh nás stvořil
bez nás, ale nespasí nás bez nás. To říká svatý Augustin. V Knize Kazatel (3,1) stojí: "Všechno má
určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas." A dál: "Poznal jsem, že vše,
co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat" (Kaz
3,14). Když se zamyslíme nad plynutím času, nad tím, co bylo, a už není, co je a
co bude, a ještě není, začíná se nám z toho až kroutit hlava. My patříme buď k
spolupracovníkům, nebo překážkám (i když dočasným) Božích plánů; vědomě, ale i
nevědomě, v pozitivním, i v negativním smyslu. V prvním okamžiku, když se na to
díváme jen přirozeně, nám uniká smysl. Dostáváme se do kruhu, z kterého
zdánlivě není východ. Ale východ je, a tím je náš nevyhnutelný odchod z tohoto
světa, na který mnozí neradi a zřídka myslíme. Není však možné zůstat tady na
světě věčně. To je nemožné nejen fyzicky, ale ani psychicky. Musíme si to
přiznat. Nevěděli bychom, nakonec, co bychom si tady počali. Všichni jsme
jakoby nastavení na určitý přesný čas, na určitý jasný úkol. Když ten splníme -
lépe, nebo hůře, nebo ho vůbec nesplníme - musíme odejít. Ale přece v nás touha
po věčnosti existuje, a co s tím? Je to důkaz a svědectví, že náš život bude
pokračovat dál, ale jinou formou, která je ještě teď pro nás neznámá, i když to
nějak i tušíme, vždyť Ježíš už vstal z mrtvých. Usilujme tedy celý tento rok ve
svém pozemském životě o co nejlepší plnění toho, co Bůh chce od nás tady na
zemi, jak jsme tomu porozuměli, abychom se pak jednou mohli před ním bez
zahanbení představit.
Monitor: roč. XVI., č. 1; 13. 1. 2019