Koncept svobody
Jistá veřejná osobnost nedávno řekla, že svoboda se nemá zaměňovat s pořádkem. Myslela to v politickém životě. A ihned se proti tomu vynořily námitky. Tento výrok totiž je - podle nich - dvouznačný a plně vyjadřuje koncept svobody, jak ji chápali kdysi osvícenci, a který není realistický, a tedy ani katolický. K tomu, aby se svoboda mohla stát součástí společenského života, vyžaduje se nejdříve pořádek, který umožňuje odlišit svobodu od libovůle. Politické společenství má vždycky respektovat pořádek nezávisle na většině, tedy pořádek v oblasti morálky, a tedy práva, na čem se mají zakládat právní předpisy a zákony, to znamená nejdřív povinnosti a pak práva. Toto pravidlo bylo známé už od nepaměti. Vzpomínám si, když jsme se začali učit na střední škole latinský jazyk (tehdy jen jako nepovinný předmět), učili jsme se některé staré latinské výroky. Jeden, který mi zůstal dodnes v paměti, zněl: otium post negotium. Ve volném překladu bychom mohli říci: odpočinek až po splnění povinností. Dnešní společnost se tím moc neřídí. A týká se to, obzvlášť, náboženské oblasti. My si chceme užívat, odpočívat už dávno předtím, než jsme splnili své povinnosti. Mluví se stále jen o právech, ale kdo kdy dobrovolně bojoval za splnění povinností? S tím je úzce spojen takový druh milosrdenství, kterým nám Bůh odpouští hříchy bez toho, abychom se museli změnit, obrátit, olitovat své hříchy... To je v rozporu s učením Církve (založeném na Ježíšově učení v Novém zákoně): "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20, 23). To znamená, že když chceme, aby nám Bůh odpustil (ale to samé platí i mezi lidmi), musíme svoji vinu upřímně olitovat, prosit o odpuštění. To děláme při každé mši svaté... Bez tohoto nemůžeme dosáhnout odpuštění. Ne kvůli tvrdosti Boha, ale kvůli spravedlnosti, bez které milosrdenství a odpuštění je nemyslitelné.
Monitor: roč. XVI., č. 10; 19. 5. 2019