Pozitivní očekávání

V našich médiích stále nějakým způsobem rezonuje otázka zneužívání nezletilých katolickými kněžími. Budí to dojem, jako kdyby největším nebezpečím pro děti a pro jejich morálku měli být kněží. Ví se, že tomu tak není. Právě naopak. Stojí za to se nad tím zamyslet. Příčin bude více. Ale je tady také jedna příčina, která z toho vychází pro Církev a pro její členy smutně příznivě: Ještě stále - chtě-nechtě, vědomky, či nevědomky - jsou kněží (a také věřící) v tomto sekularizovaném prostředí považováni za vzor slušného chování, za etalon morálky. A skvrna na jejich čistém povrchu o moc více bije do očí než skvrna na jiných površích, které tak čisté nejsou. Mnozí říkají o věřících: Dodržují pravidla slušného chování nejen ze strachu před zákonem, ale, především, ze strachu před Bohem, který vidí všude. Ve skutečnosti však strach nestačí, aby člověk něco zachovával. Strach se dá vždycky nějak obejít, oklamat, potlačit, omluvit. Co se nedá potlačit a co funguje stále, je láska, je přesvědčení, že dobro vždycky nakonec zvítězí nad zlem, nad nespravedlností. Ale samo nezvítězí a nemusí to být ani vždycky už tady na zemi. Garantem toho může být jen absolutní moc nad světem. Ale nejen nad světem, ale i nad nebem. Proto se modlíme: "buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi". Naše naděje nekončí tady na zemi, ale pokračuje v nebi a až tam má definitivní závěr. Nenechme se zkrušit množstvím zpráv o tom, jak se chovají někteří kněží (to, že to je jen malé promile, ať nás neutěšuje, spíše naopak). Je to velmi smutné. Ale vizme v tom ještě i záblesk naděje. Když kněz něco takového spáchá, je to veliké veřejné pohoršení. Je to nepříjemné překvapení. Nečeká se to. Je to neočekávané. Proč? Protože se od něj tradičně očekává něco úplně jiného. A toto očekávání stále pěstujme svými skutky v sobě a prohlubujme i ve svém okolí.

Monitor: roč. XVI., č. 7; 7. 4. 2019