Posvátnost života

 Lidé, i když jsou vždycky pod vlivem přírodních zákonů, mají také možnost se jim vyhnout, přizpůsobit se jim, nebo je dokonce částečně změnit. To je výsada člověka. Stává se pánem (i když omezeným) přírody. Takto to cítí a je o tom přesvědčený. Často to ale nedomýšlí do konce, protože nikdy není absolutním pánem. Stačí, aby přišla nějaká pohroma či epidemie, a vzniká chaos či, dokonce, hysterie. Jde také vždycky nejen o naše dobro, ale i o dobro druhého. S tím každý křesťan-katolík musí počítat a brát to v úvahu. "Miluj svého bližního jako sám sebe," tvrdí Ježíš (Lk 10,27). Na to se nesmí zapomínat. A ten druhý je vždycky i ten počatý v životě ženy. Víme, že člověka člověkem nečiní jen jeho schopnosti uvažovat, mluvit, vyjadřovat se a rozhodovat, a pokud toho není schopen, není člověkem. To by pak ještě člověkem nebylo ani jednoroční dítě. Musíme uznat a poznat, že každý počatý život je posvátný, protože je od Boha a pro Boha. A na tomto světě jen lidský život je nedotknutelný. Nemůže se zničit, když někomu nevyhovuje. Je to proti Božímu zákonu, protože každého lidského jedince stvořil Bůh pro sebe. Člověk tady na světě není pro sebe sama, ale je na prvním místě pro Boha. A proto Bůh chce, abychom byli i pro bližního. Ale pro bližního jsme jen tehdy, když jsme i pro Boha. Nejsou to dvě nezávislé věci, ale dvě nerozlučně spojené věci. Jen když jsem pro Boha a žiji pro Něho, jsem schopný být i pro bližního, pro jeho dobro a prospěch, a přiměřeně i pro svět a stvoření. A jen Bůh ten dar může vracet stonásobně. Nikdo není schopen vracet dar života, jen Bůh, a to dar věčného života. Takto máme chápat i slova evangelia: "Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho" (Mt 10,39). 

Monitor: roč. XVII., č. 5; 8. 3. 2020