Není pokrok jako pokrok

Pokrok, pokročit, se ve světě vždycky považuje za cosi pozitivního. Někdo je takzvaný "zpátečník", protože odmítá nekriticky přijímat všechno jako dobré jen proto, že je to nové. Pak jsou ale i opačné postoje, kde se považuje všechno, co je nové, za škodlivé a nedobré. Jak se tedy vyhnout tomu, čemu se říká "proplout mezi Scyllou a Charybdou"? Jak vyváznout z nebezpečného ohrožení ze dvou stran? Kdybychom se řídili obyčejnou lidskou logikou, řekli bychom, že stačí proplout středem, držet se středu. Ale to nemůže platit pro celý život, pro celý lidský běh života. Proč? Protože my se musíme řídit pravdou a tu musíme hledat. "Jen tak budeme moci odolat, až bude zle... opásáni kolem beder životem podle pravdy" (srov. Ef 6,13-14). Pravda má, obyčejně, vysoké požadavky a řídit se jí se často podobá zaujímání extrémních postojů (mučedníci, svědkové víra...), které ale extrémní nejsou, jsou jen pravdivé a odpovídají požadavkům Božím, Boží vůli. V dalším životě vždycky přinášejí Boží požehnání. Týká se to dnes na prvním místě morálních požadavků, které jsou masivně napadány současnou převažující kulturou. Proto jsou velmi aktuální slova C. S. Lewise, který napsal: "Jestli se nacházíte na falešné cestě, pak je pokrokem obrátit se zpět na správnou cestu: v tom případě, člověk, který se nejdřív obrátí, je největší pokrokář". Neutrální stanoviska, která máme zaujímat, se týkají, většinou, nepodstatných, i když mnohdy i navenek důležitých aspektů života. Z toho je možné usoudit, že není pokrok jako pokrok, že to, co někdo může považovat za zpátečnictví, je mnohdy (v základních životních otázkách) pravým pokrokem. Z celých dějin lidstva, ale především z dějin vyvoleného národa vyplývá, že pravý krok dopředu je jen ten, který navazuje na ten předešlý, i když se to na první pohled tak nemusí vidět. Důležité je proto dokázat rozlišovat.

Monitor: roč. XVII., č. 3; 9. 2. 2020