Lidé umírají

Nejednou od našich přátel, ale i od nepřejícníků slyšíme povzdech: zapomněl jsem na něco jako na smrt. Ano. Na smrt neradi myslíme, i když to je nejdůležitější okamžik našeho života. Tam se o všem rozhoduje. Smrt je nedělitelnou součástí života. Není to něco mimo. Jen v dnešní době jsme na to jaksi zapomněli. Stále žijeme v jakémsi ovzduší očekávání, že něco přijde, nějaké vysvobození z něčeho, a to ani přesně nevíme z čeho... z něčeho, co nás trápí, co je nám nepříjemné, co nás tlačí... A pak přijde zklamání: nic nepřišlo, a když tak jen nějaká nepříjemnost a těžkost. Proto si to aspoň užijme a po nás smrt, to nás už nezajímá. Takto se k životu staví nemalý počet především mladých, ale i starších lidí. Dnes média s hrůzou zvěstují jako nějakou novinku, že lidé umírají. Jako by předtím neumírali. Hrozné je to, že se na to nepřipravují, že je to překvapené zachycuje a vleče. Hrozné je to, že umírají osamělí, bez úsměvu a pohlazení od nejbližších. Protože, určitě, hmotná pomoc je důležitá, ale nestačí. Člověk potřebuje duchovní pomoc, aby přešel z tohoto života do druhého života. A k tomu potřebuje i pomoc druhých. Místo toho, aby se na veřejnosti druhým naháněl strach, bylo by třeba pomáhat si navzájem dobře a smířeně umírat. Nebát se mluvit o smrti. A pomáhat šťastnému přechodu na druhý svět (v který, žel, už málo lidí věří) i prostřednictvím očištění svého svědomí ve svátostech a přijetím nadpřirozené posily. Nemocniční kaplani mohou svědčit o tom, kolik lidí šťastně přešlo na druhý břeh, protože byli při nich a pomohli jim. Katolíci by se neměli stydět říct na toto téma něco podstatného. Je to téma, ke kterému mají co říct. A když nebudou mluvit, "budou-li oni mlčet, bude křičet kamení" (Lk 19,40). Nespoléhejme se na účinné očkovací látky. Ty nám mohou případně jen o kousek prodloužit život, ale nikdy nám nesmrtelný život na této zemi - a už vůbec ne ve věčnosti - nezabezpečí.

Monitor: roč. XVI., č. 24; 13. 12. 2020