Kultura obrazu

 Je známo, že nikdy nepřináší pozitivní výsledky, když vidíme věci kolem sebe výlučně černo-bílým způsobem. Velmi pravděpodobně, skoro najisto, padneme do omylu. Jedním z omylů je, například, to, když za původce pronásledování křesťanů v minulosti i současnosti považujeme výlučně jen nevěřící nebo jinak věřící. V mnoha případech to sedí, ale ne vždycky a ne plně. Velmi často důvodem pronásledování Církve byly a jsou i naše chyby, hříchy a nedůslednosti. V pronásledování totiž máme vidět nejen zlo a (nespravedlivý) trest, ale vidět to i pozitivně a vidět v něm nejednou (vždycky?) i možnost k nápravě, možnost vykonat pokání, a tím aspoň částečně splatit svůj dluh za své hříchy a provinění. Totiž ne vždycky odpad od víry je způsobený ateistickou propagandou a jejími ideologiemi či hrozbami pronásledování věřících, ale často to mohla být i pohoršení, která dávali někteří povrchní věřící, a, dokonce, mnohokrát i někteří kněží, kterých sice mnoho nebylo, ale způsobili o to větší rozruch. Víra je milost, s níž křesťan má dobrovolně a svobodně spolupracovat a chránit ji před negativními vlivy. Takovými vlivy - především u mladých lidí, ale nejen u nich - je to, co se dostane do jejich představivosti a paměti skrze oči, tedy skrze obrazy. Dnešní kultura je kultura obrazu v těch nejrůznějších formách: od těch nejnevinnějších a nejroztomilejších, až po ty nejškaredší a nejhanebnější. Těch se musíme chránit. Když jdeme po ulici jakéhokoli, i toho menšího města, nepřekvapí nás, že většina lidí hledí do nějaké krabičky s knoflíky, nebo s ní rozmlouvá. Ještě snad před dvaceti lety to bylo nepředstavitelné. Ale dnes si už nedokážeme představit život bez rychlého spojení po celé planetě, nejnovějších informací, aktuálních zpráv... Naším důležitým úkolem je to, aby ne technika ovládala nás, ne abychom jí sloužili, ale aby ona sloužila nám a my šlechetným Božím záměrům.  

Monitor: roč. XVI., č. 22; 17. 11. 2019