Homilie Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa pražského a primase českého, kterou pronesl na pohřbu vladyky Ladislava
Arcibiskup pražský a primas český Mons. Jan Graubner. Foto: Člověk a Víra
Homilie
Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa pražského a primase českého
Pohřeb Jeho Přeosvícenosti Mons. Ladislava Hučka
Katedrála sv. Klimenta, 22. 01. 2025
Drazí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, drazí věřící východního i západního ritu,
stojíme kolem rakve otce vladyky Ladislava, apoštolského exarchy pečujícího o všechny Řecko-katolíky v České republice. Loučíme se s ním. Děkujeme Bohu za jeho život a taky prosíme Boha, aby mu ve své milosrdné lásce odpustil lidské slabosti a chyby, které měl stejně jako každý z nás. Prosíme Boha, aby ho odměnil za to, co vykonal v životě z lásky, zvláště za všechno, co udělal jako starostlivý pastýř pro své věřící.
Tato chvíle je příležitostí nejen ke vzpomínání, ale i k pohledu do budoucnosti, protože je to chvíle víry. Smrt není konec. Končí jen jedna etapa. Ježíš řekl: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života. To je klíčové slovo víry pro tuto chvíli.
Jinde čteme: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Otec biskup v Ježíše opravdu věřil, a proto můžeme počítat s tím, že i on už žije u Boha. Pán Ježíš taky řekl: Odcházím, abych vám připravil místo. A zase přijdu a vezmu vás k sobě. Tak věříme, že Kristus připravil v nebi místo i pro biskupa Ladislava. Ale nejen pro něj. Ježíš má v nebi místo i pro každého z nás. Ovšem na nás je, aby to místo nezůstalo prázdné. A jindy Ježíš ujišťuje: Chci, aby všichni, které mi Otec dal, byli se mnou tam, kde jsem já. Tak mu skutečně záleží na každém z nás. Svatý Pavel nás před chvílí ujistil: Protože věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.
Drazí přátelé, toto je důležitá chvíle pro každého z nás, teď' máme příležitost si nově uvědomit, proč jsme na světě a co je našim cílem. Je tu výzva znovu se rozhodnout dát ve svém životě Boha opravdu na první místo a prohlubovat každodenní spojení s Kristem tak, aby rostla naše naděje na věčný život v Boží slávě.
Otec Ladislav se stal Božím dítětem už na křtu, kdy se zrodil pro věčný život. Své spojení s Kristem rozvíjel od mládí spolu s přátelstvím s Kristem, na kterém mu záleželo. Od něho se učil, jemu se chtěl podobat. Když jako mladý student poznal Dílo Mariino, rozhodl se vydat spolu s druhými na společnou cestu ke svatosti. Sám o tom napsal: S těmi, kdo se tehdy hlásili k Hnutí, jsme se snažili žít jednotu, vytvářet ji v každodenním životě, v daných okolnostech. Viděli jsme, že ji není možné budovat na lidských silách, vlastnostech či vůli, pokud k tomu nemáme pomoc Boží milosti. Spiritualita jednoty mi dala smysl, způsob, jak přežít celou totalitu.
Pak přišla i chvíle, kdy se rozhodl dát do služby Kristu jako kněz, jako ten, který hlásá Boží království a pomáhá druhým Krista poznávat. Celoživotně se ponořil do studia teologie, aby ve světle hlubšího poznání mohl upevňovat ve víře druhé.
Stavěl na Božím slově, protože ono má pro nás zásadní význam. Znovu připomeňme Ježíšovo: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život. Věřit však neznamená jen uznávat. Věřit v Boha znamená konat jeho vůli, jak říká svatý Irenej.
Proto se biskup Ladislav zabýval poznáváním Boží vůle a celoživotně se učil Boží vůli v jednotlivých situacích poznávat a uskutečňovat, dávat jí přednost před vůlí svou. Dobře poznal, jak je to náročné, ale nutné, jestli chceme být spojeni s Kristem tak, že nás od něj nemůže odloučit ani smrt. Taková snaha je náročná, ale přináší pokoj, jaký svět dát nemůže. Zbavuje samoty, protože učí žít v Boží blízkosti. Nezbaví problémů ani zkoušek či dokonce pocitu opuštěnosti, ale i v té největší opuštěnosti pak člověku ukáže, že v ní není sám, protože Ježíš už dávno dopředu vzal na sebe všechny bolesti a opuštěnosti. I v nejhlubší temnotě je s námi.
Biskup Ladislav sice nebyl prvním exarchou v Praze, ale jeho úkolem bylo vybudovat pastorační strukturu exarchátu i ekonomickou základnu. Nikdo nepočítal s tím, co se bude dít na Ukrajině a že k nám přijde tolik lidí, kteří rozmnoží řeckokatolické společenství v Česku. Plnit Boží vůli v přítomném okamžiku vyžadovalo stálé umírání hotovým plánům a ochotu nechat se vést Bohem stále novým terénem.
Soustředění na Boha a na službu jej vedlo k tomu, že si o sebe nedělal velké starosti, že pro sebe neměl žádné nároky, že žil velmi skromně a dělal si všechny domácí práce sám až po praní a žehlení prádla. Mnohé věci administrativní a účetní dělal taky sám. Měl opravdu daleko k tomu, aby si hrál na pána. Jestli používal autoritu, pak tam, kde si byl jistý, že jde o požadavky Boží.
Jeho poslední bohoslužba v katedrále končila požehnáním eucharistií a slovy: Chraň, Pane, svůj lid a žehnej svému dědictví. S vděčností a úctou pokračujme v jeho lásce k Božímu lidu a v žehnání Božímu dědictví. S neúnavností prosme za jeho brzké přijetí do plnosti Boží slávy a vězme, že se bude i on u Božího trůnu přimlouvat za ty, kteří mu byli kdysi svěřeni, a pro které celá Iéta biskupské služby žiI. Kéž se jednou neúnavně a navždy přimlouvá v nebi za svůj lid: Chraň, Pane, svůj lid a žehnej svému dědictví.