Dva doplňující se příkazy lásky

Současná kultura všemi dostupnými prostředky prosazuje buď individuální lidská práva, nebo společenská práva. Buď jedno, nebo druhé, ale ne současně i jedno, i druhé. K tomu, aby to dokázala, musí i jedno, i druhé nejdříve ztratit. V životě to tak je a tak by to i mělo být. Individuální práva by měla být vždycky součástí kolektivních práv a kolektivní práva by měla obhajovat individuální. Vždyť v lidském společenství vždycky největší dojem a vliv zanechává nezištná oběť jednotlivce a jeho starost o druhé, čili práva druhých. V lidském společenství to může fungovat jen symetricky: začít osobní láskou a skončit vzájemnou láskou. To umožňuje a přináší jen evangelium a umožňuje milost Boží. V evangeliu nacházíme totiž dva doplňující se druhy příkazu lásky; individuální: milovat svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, a bližního jako sám sebe; (Mt 22,37,39), a pak příkaz vzájemné lásky, který můžeme nazvat společenským: milovat se navzájem, jak on miloval nás; (srov. Jn 15,12). Předpokladem vzájemné lásky je vždycky individuální osobní láska. Vzájemná láska v křesťanství není fakultativní, ale povinná, což platí stejně i pro individuální lásku. Buď miluješ, nebo nemiluješ... Není třetí možnost. Rozdíl je jen v tom, co je první (časově) a co je pořadí druhé. Obě jsou důležité a nevyhnutelné, jde tady jen o pořadí. Ježíš obětoval svůj život za každého z nás jednotlivě, nejen za nějaký národ nebo společenství. Proto může říct: "Co jste udělali pro jednoho... (srov. Mt 25,40). Ve světských ideologiích se však nejčastěji na úkor lásky k jednotlivci upřednostňovala (a i dnes uplatňují) kolektivní práva (dělnické třídy, rasy, například, ...) i když nejednou pod rouškem individuálních práv. Zkoumejme pozorně a uvažujme, jestli se nám to opět nepozorovaně nepodsouvá. 

Monitor: roč. XVII., č. 22; 15. 11. 2020