Dokážeme se poučit z dějin?

To, jestli je někdo věřící, nebo není, závisí ve značné míře i na tom, jaké otázky si klade, co ho zajímá a co ho i znepokojuje; jestli jeho zájmy přesahují horizont jeho úzce osobního blaha. Kněží, ale i rodiče a vychovatelé by měli usměrňovat pozornost svých svěřenců především na existenciální otázky. To je obecný kořen, z kterého pak může vyrůst harmonicky usměrněný zájem o přírodu, ale i o lidské zdraví, které nejsou v rozporu s konečným cílem života, ale do něj zapadají a jsou jeho součástí. Mnozí konstatují, že je to velmi dlouhý a náročný proces vyžadující čas a námahu i osobní angažovanost. A právě to je problém. Podlehli jsme představě, že vše se nám musí teď dělat s větší lehkostí, že už máme dost zkušeností k tomu, abychom to i bez větší námahy zvládli. Je to pravda, i není to pravda. Záleží, z jakého úhlu se na to díváme. To, že jsme v průběhu staletí evropské křesťanské civilizace nahromadili množství poznatků a vědomostí, ještě nemusí mnoho znamenat. Množství ještě neznamená kvalitu. Může znamenat v poznatcích a vědomostech i zmatek a chaos. Čím je toho víc, tím se v tom dá hůře vyznat, dá se to jen s větší námahou zvládnout. Proto je vhodné se někdy vrátit k základním otázkám a také k prvotním a základním odpovědím a na nich pak opatrně stavět nové, ale ověřené poznatky a zkušenosti. Musíme se vyhýbat jakýmkoli neověřeným experimentům, které v dějinách obyčejně skončily katastrofou. Experiment komunizmu nás o tom mohl dostatečně přesvědčit. Postačujícím varovným znamením by mělo být už to, že je něco v příkrém rozporu s Božími zákony a příkazy. Zkušenost učí, že co bylo proti nim, nikdy dobře neskončilo. Stačí se o tom pravdivě přesvědčit v objektivních učebnicích dějin. Měli bychom si připomínat, že už staří Římani učili, že "Historia est Magistra Vitae" (dějiny jsou učitelkou života).

Monitor: roč. XVII., č. 7; 5. 4. 2020