Nezištná křesťanská naděje
(Úryvek z promluvy, Plzeň, 3.12.2006)
Křesťanská naděje - z které žil a stal se svatý i svatý Mikuláš - je plodem trpělivého očekávání, které se živí Božími zásahy do dějin. Musíme být trpěliví, prázdni od každé úzkosti a nejistoty, protože Kristus přišel a Kristus ještě přijde, to znamená, že Kristus vejde do mých dějin, no je třeba, abych to dokázal vidět, abych dokázal čekat, tím, že poslouchám jeho slovo, přistupuji ke svátostem a jsem živým členem společenství, které očekává jeho příchod. Není to vždycky lehké a jednoduché, ale musíme dávat i my druhým příklad a současně si ho brát od druhých, jenž tak žijí.
Často se dnes ztěžujeme, že národ se odkřesťanštil, že hledí jenom na požitky, své vlastní uspokojení a nikdo se nechce obětovat, málo lidí chodí do chrámů a pěstuje i svátostné křesťanství. Ztratil se pojem o hříchu a pomalu všechno je dovolené. Co je toho příčina, kde je důvod, že lidé odpadají od víry, od Církve?
Jedním z důvodů je bezesporu naše svědectví, svědectví křesťanů o své víře. Podle nás posuzují kvalitu a význam Církve. Pokud dáváme slabé nebo dokonce opačné svědectví, než bychom měli, tak těžko počítat s tím, že se budou lidé hrnout do chrámu. Jenom náročné a se vší vážností brané křesťanství může vydávat pravé svědectví a přitahovat další lidi. Poloviční křesťanství je velmi povrchní a spíše od křesťanství lidi odrazuje než přitahuje. "Pronesena slova, pokud nejsou zakotvena v ctnosti, nezasáhnou srdce", říká jeden autor (G. Hevenesi, s. 260). A pravé obrácení je to, kde se zasahuje srdce. Nestačí zasáhnout jenom rozum.
V čem spočívá náročnost křesťanství? V tom, že půjdeme do nějakého kláštera, kde se mniši jenom modlí, nic mezi sebou nemluví, postí? V tom je to také, ale jenom pro ty, kteří jsou k tomu povoláni. To není pro všechny. Pro všechny je to, co říká evangelium: abychom dali císařovi, co je císařovo a Bohu, co je Boží. To se nemyslí jenom nějaký panovník, nebo nějaká světská moc. Tu se myslí v širším smyslu i na naše tělo, naše přirozené potřeby jíst, spát, odpočívat. To je to císařovo, to znamená světská, pozemská moc. Pak je tady lidská duše, která potřebuje svou potravu, svou výživu.
Přitom však musíme si být vědomi, že nemůžeme oddělovat náš přirozený život od života ho. Jeden s druhým souvisí. Proto můžeme zavést další rozlišování, její další úroveň. Můžeme říct, že to přirozené souvisí se slovem "co" dělat, a to nadpřirozené souvisí se slůvkem "jak" něco dělat. I modlitba se potom stane jenom přirozenou věcí, když odpovídá jenom na otázku "co se dělá, co se má dělat". A nadpřirozeným se může stát všechno, co děláme, naše práce, ale i naše jídlo a náš odpočinek, když kladně odpovídá na otázku "jak se něco dělá, s jakým vnitřním postojem", když se to dělá s postojem služby a ve vědomí potřeby konat Boží vůli.
Svatý Mikuláš se stal takovým velikým svatým ne proto, že něco dělal, že pomáhal nějakým sirotám, nuzným lidem, ale proto, že to dělal s nadpřirozeným způsobem, to znamená, že to konal z lásky. Z lásky někdo něco koná tehdy, když to koná nezištně, když za to nechce žádnou odměnu a jedinou odměnou je mu spokojenost těch, komu něco vykonal. Kdo to dělá jenom za odměnu, jenom za peníze, ten už to nekoná nezištně. Samozřejmě, že je potřebná nějaká podpora, odměna těm, kdo něco koná, ale ten by měl mít takový postoj, že by to konal i tehdy, jestli by za to nedostával nic a mohl by si prostředky na živobytí obstarat jiným čestným způsobem.