11. neděle po Seslání Ducha Svatého
Slyšeli jsme v dnešním evangeliu, že "Nebeské království podobá se králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky." Už tato věta by nám měla stačit, abychom značně zbystřili pozornost. My jsme také sluhové a s námi také Bůh jednou provede zúčtování. Ale v čem bude pozůstávat toto vyúčtování? Z dnešního podobenství vyplývá, že nebude pozůstávat ani tak v tom, jestli máme vůči Bohu nějaké dluhy, to také, ale je vidět, že ty dluhy král (Bůh) rád odpustí, když ho o to poprosíme. Král se bude zlobit o moc víc a potrestá nás, když bude vidět, že jsme nechtěli odpustit ty dluhy, které má vůči nám náš bratr, když tedy jsme nechtěli projevovat milosrdenství. On je milosrdný vůči nám, tak musíme být i my vůči našim bratřím. V Otčenáši se modlíme každý den: "odpusť nám naše viny, protože (vždyť vidíš, že) i my odpouštíme našim viníkům". Máme se při prosbě o odpuštění odvolávat ne na své zásluhy, ale na to, že i my odpouštíme svým viníkům. To je záruka pro to, že i nám bude odpuštěno.
Budeme v konečné fázi spíše souzeni z toho, co jsme vykonali resp. nevykonali vůči bratřím, než z toho, co jsme zanedbali vůči Bohu. To nám od odpustí. Ale proč nám nemůže odpustit to, co jsme vykonali vůči našim bližním? Podle evangelia - a mohli bychom tady uvádět množství citátů - cíl naší lásky není nějaký abstraktní, vzdálený a oddělený Bůh, ale Bůh blízký, Bůh v bratru. A toho Boha v bratru můžeme milovat jenom tehdy, když milujeme Boha jako takového. Tedy je tady nějaká vnitřní zpětná vazba. Důkazem a projevem toho, že milujeme Boha, je to, že milujeme bližního.
Z toho tedy jednoznačně, že jenom ten, kdo si správně plní povinnosti vůči Bohu, bude si je plnit a dokáže plnit i vůči bratrovi. Na to se v takzvaném sekulárním laicizmu zapomíná. Víme jak bídně skončili i ze sociálního hlediska všechny ty pokusy o tzv. spravedlivou společnost bez Boha. Prvním takovým pokusem byla tzv. Velká francouzská revoluce v roce 1789, při které zahynulo jenom kněží kolem dvacet tisíc, nepočítaje množství jiných lidí. Stalinský režim - další podobný pokus - při nastolování ateistického "spravedlivého" režimu svých vlastních lidí sprovodil ze světa kolem 20 miliónů. Svaluje se to jenom na Stalina, ale vinný byl celý režim, celá marxisticko-leninská ideologie, jak to ve své přednášce na Harvardské univerzitě 6. června 1978 zdůraznil například i známý ruský spisovatel Alexandr Solženicyn. On se snažil celý svůj život odstranit mýtus o tom, že za komunistické zločiny je zodpovědný jenom Stalin a ne, jak to bylo v skutečnosti, že jsou logickým důsledkem aplikace abstraktních teorií založených na iluzi, že odstraněním Boha je možné vybudovat dokonalou a spravedlivou společnost, v které si budou všichni rovni.
Nestačí jenom plnit si povinnosti vůči Bohu, ale máme je plnit správně. Co to znamená správně si plnit povinnosti vůči Bohu? To znamená plnit si je z celého srdce, celého duše a ze všech sil. Ne jenom navenek, povrchně a formálně, ne proto, aby nás lidé obdivovali, jací jsme zbožní. Máme si je plnit pokorně a s láskou. Plnit je ne tím, že se Bohu takříkajíc budeme vnucovat do přízně, ale tím, že vždycky a na každém místě budeme plnit jeho přikázání, jeho vůli. A budeme je plnit také ne proto, abychom za to ihned očekávali odměnu, ale z lásky k Bohu a bližním. To, že ta odměna pak přijde, je jisté, ale nemůžeme ji očekávat ihned. Je to Boží rozhodnutí, kdy přijde a nemusí vůbec přijít už tu na zemi, i když je to přislíbeno, že ten, kdo opustí otce, matku, ženu děti, pole... dostane stonásobek už tu na zemi a k tomu věčný život. Ale forma té odměny není podle lidských měřítek a hodnocení, ale podle měřítek Božích. My bychom si představovali odměnu ve formě moci, bohatství, zdraví a slávy, ale tak to nejspíše není. I bohatství, kdo je bohatý, tak to není proto, aby si to užíval, ale aby to zodpovědně spravoval a používal pro dobro druhých. Na druhé straně i nemoc a utrpení - jak nás o tom přesvědčují mnozí svatí - může být někdy velkým a pravým bohatstvím.
Někteří lidi po pádu komunizmu pohádkově zbohatli. Nechci tady posuzovat jestli čestně nebo ne. To ať zkoumají a soudí jiní. Nevhodný příklad dávají takzvaní nově zbohatlíci. Ti se rádi vychloubají svým bohatstvím. Neuvědomují si, že peníze nejsou pro ně, aby je jenom užívali, ale oni mají zodpovědnost za práci, za zaměstnanost, za osud jejich národa a někdy i světa. To si uvědomili například i někteří největší miliardáři v USA, kteří se nedávno rozhodli, že polovinu svého majetku věnují na dobročinné účely, na charitu. Na sbírce se plánuje účastnit 38 amerických miliardářů. Samozřejmě, někteří to mohou kritizovat poukázáním na to, že i tak jim zůstane tolik, že to nijak nemohou reálně využít a použít. Neposuzujme je však z toho hlediska. My do jejich srdce nevidíme a jenom Bůh vidí skutečné úmysly člověka. Zkušenost je totiž taková, že kdo má moc, chce vždycky ještě víc. Příklad je to v každém případě dobrý bez ohledu na to, kdo to dělá a měli by ho následovat mnozí další. Evangelium je plno takových povzbuzení a dokonce příkazů, aby člověk ze svých přebytků pomáhal druhým.
V dnešním evangeliu se otázka dluhu a peněz používá jenom jako symbol. Ne jenom peníze dlužíme králi (Bohu). Dlužíme mu mnoho víc. Dlužíme mu vůbec naší existenci, to že žijeme na této zemi. To je náš největší dar a největší dluh. Život jsme si sami nedali, tak si ani sami nemůže vzít. A to nemluvím o tom, vzít život, možnost žít někomu druhému. V tomto směru ještě bude lidstvo velmi litovat za všechny potraty, za to, že neumožnilo žít mnoho počatým životům, kterým Bůh dal možnost žít a my jsme jim to vzali.
My jako Církev, jako členové Církve, nejsme zodpovědní jenom sami za sebe, ale i za naše bližní, za naši společnost. A to nám někdy uniká. A proto nám nemůže být lhostejné, co se děje jinde, jaké zákony s přijímají v parlamentu, jaké příručky vydávají ministerstva, (například o sexuální výchově) které pak negativně ovlivňují na mnoho desetiletí život celé společnosti. Komunizmus nás odučil od zájmu o věci veřejné. My se však do toho opět musíme dostat, když nechceme, aby společnost stále více sklouzala do bahna nemravnosti a korupce. Neboť to pak velmi lehko strhne i nás, nebo naše děti. Ale jde nám v neposlední řadě i o ostatní občany, o jejich štěstí a spásu. Někdo to přijme, jiný to odmítne. To je záležitost lidské svobody, je to risk svobodné volby, která nemusí být vždycky moc osvícena. My však máme splnit svou povinnost: pokorně ale jasně nabídnout možnost. Když to někdo odmítne, pak už se nemůže na nic vymlouvat.
Všichni máme svým bratřím a sestrám ze srdce odpustit. Co máme odpustit? Dluh, který mají vůči nám. Tedy ne požadovat slepou spravedlnost za každou cenu, ale raději odpustit. Někdo může namítat: Nechat někomu nejen celou sumu nespravedlivých peněz, ale i pomluv, podrazů, lží? Neohradit se proti tomu, nežádat satisfakci? To je jiná věc. Musíme a máme to žádat ale takovým stylem, který to umožní čestně udělat, bez urážek, ponižování a pokořování toho druhého. Je vždycky lepší nespravedlnost snášet než ji způsobovat. My máme přednostně bojovat (přiměřenými prostředky) za společné práva, za práva druhých. To je základní křesťanské pravidlo a zásada. Ježíš v evangeliu svatého Matouše až dvakrát cituje slova proroka Ozeáše: Milosrdenství chci, a ne oběť. (Mt 9,13). Považuje je za základní pravidlo pro náš křesťanský život.
Naučme a osvojujme si to i my. Není to vždycky lehké a někdy se může v nás vzbouřit celé naše nitro, když máme odpustit nějakému člověku, který nám děsně ublížil, nebo ublížil nějakému našemu blízkému člověku. V Itálii velmi pozitivně na veřejnost zapůsobil jeden člověk, Carlo Castagna, celá Itálie o tom mluvila před několika lety, kterému sousedé v nějakém návalu nenávisti a zlosti v roce 2006 zabili manželku, dceru, vnuka. I když to byla pro něj nesmírná rána a způsobilo mu to hroznou bolest, a on jim to hned odpustil. Byl to praktikující katolík - křesťan a jeho víra mu k tomu dala silu. Vyhlásil, že se ze ně modlí, že se jim nechce pomstit, že se netěší z jejich odsouzení.
Berme si příklad z těchto lidí, učme se od nich. I v naší době jsou lidé, kteří svou víru berou vážně. Usilujme se i my patřit k nim.